Chorvatština je slovanský jazyk, který se v kategorizaci slovanských jazyků řadí do jihoslovanské skupiny a v ní do západní podskupiny. Jako samostatný jazyk se vyvinula z původní praslovanštiny, kterou snad ještě v 10. století mluvily všechny slovanské kmeny. V současné době je chorvatština úředním jazykem v Chorvatsku, kde ho používá přibližně 90% obyvatel země (3,8 milionu) a ovládají ho i menšiny, Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Oproti příbuzné srbštině se chorvatština zapisuje latinkou, a právě kvůli odlišení od srbštiny se do ní zavádějí archaismy a neologismy s cílem pozvednout povědomí Chorvatů o zvláštním charakteru jazyka. 

Ještě před třiceti lety chorvatština jako samostatný jazyk neexistovala a v bývalé Jugoslávii se mluvilo a psalo srbochorvatštinou. Spisovný srbochorvatský jazyk měl dvě varianty: srbskou a chorvatskou. Rozdíly mezi nimi se týkaly fonetiky, zápisu (latinka, cyrilice) a slovní zásoby. Například názvy měsíců jsou v srbštině přejaty z latiny, ale chorvatské názvy mají, podobně jako v češtině, slovanský původ.

Vzhledem k historickému vývoji přejímala srbochorvatština slova z turečtiny, nicméně stávalo se to v menší míře než u makedonštiny a bulharštiny. Kromě turečtiny přejímala srbochorvatština slova také z řečtiny, maďarštiny a řečtiny.

Po rozpadu Jugoslávie v 90. letech vznikly čtyři země s vlastními spisovnými jazyky, přičemž bosenština, černohorština a chorvatština se snaží co nejvíce odlišit vzájemně i od srbštiny.