O dvojí almužně

V jedné vsi bydlely dvě sousedky. Jedna byla bohatá, ale lakomá, druhá by byla s každým srdce rozdělila, ale byla chudá, chudičká.

Jednou přišel do vsi starý žebrák a prosil bohatou kmotru o skývu chleba. Ale ta se na něj osopila: „Táhni po svých, nemám na rozdávání!“

Žebrák šel tedy k chudé kmotře. Ta ho pozvala dál do světnice a dala mu krajíc chleba, který zrovna přichystala dětem k obědu.

„Co mám, to dám,“ řekla. „Moc toho není, ale víc nemám.“

Žebrák jí pěkně poděkoval, a když už by za dveřmi, pravil: „Bůh ti požehnej, a co teď začneš dělat, dělej do západu slunce!“

Pak žebrák odešel a chudá kmotra přemýšlela, co teď dá dětem jíst. V chalupě už nebyla ani brambora, ani kousek chleba. Poslední dala žebrákovi. Měla jen pár loket plátna, z kterého chtěla ušít dětem košile. Ale co naplat, jíst se chce, a tak si řekla, že plátno prodá a koupí něco k jídlu. Vzala plátno a začala je měřit. Měří, měří a plátna neubývá. Měřila až do západu slunce a naměřila kolik tisíc loktů. Vzpomněla si na žebrákova slova a viděla, jak se jí odměnil.

Chudá kmotra vzala plátno, prodala je na jarmarku, koupila dvě krávy, kus pole, louku, a ještě jí peníze zbyly. A žila se svými dětmi spokojeně a děkovala žebrákovi, že jí pomohl.

Dozvěděla se to bohatá sousedka a litovala, že žebráka vyhnala pryč. Uplynul rok a jednoho krásného dne se zase žebrák objevil ve vsi. Uviděla ho bohatá selka a hned ho zvala dál a pohostila ho vším, co měla nejlepšího. Žebrák se najedl, pěkně poděkoval, a když už byl za dveřmi, zase povídal:

„Bůh ti požehnej, a co teď začneš dělat, dělej do západu slunce!“

Kmotra už měla přichystané plátno, a hned, že ho začne měřit. Vtom vběhla do světnice slepice a kmotra ji začala honit. Honila ji, honila, ale slepice jí vždycky utekla. Honila ji celé odpůldne. A když konečně slepici vyhnala, zrovna slunce zapadalo.